CZDE


Infanterieregiment Nr.102 Beneschau


V řadách tohoto pluku bojovali během první světové války na straně rakousko-uherské monarchie převážně vojáci z českých zemí, žijící v okresech Benešov, Příbram, Sedlčany a Milevsko. Byli to naši otcové, dědové a pradědové, kteří plnili své povinnosti, vůči své tehdejší vlasti, když bojovali a umírali na frontách Velké války. Dnes je tento pluk téměř zapomenut, pamětníci událostí zemřeli a písemnosti týkající se tohoto pluku byly z velké části komunistickým režimem skartovány.

Český pěší pluk číslo 102 vznikl v roce 1883 při poslední vlně výstavby pěších pluků pozemního vojska společné rakousko-uherské armády, kdy stávajících 80 pěších pluků doplnilo dalších 22. Jednalo se však o pouhou organizační změnu, úhrnný počet vojska nebyl navýšen, až do té doby totiž pěší pluk zahrnoval 5 praporů, po reorganizaci pak pouze 4 prapory. Základem pro jeho vytvoření se stal vždy jeden prapor od pěších pluků č. 26, 69, 72 a 76. Pěší pluk 102, se stal posledním pěším plukem vytvořeným před vypuknutím 1. světové války. První domovskou posádkou pluku byl Prešpurk ( Bratislava ), ovšem již během roku 1883 bylo zřízeno doplňovací velitelství v Benešově a následně v roce 1884 se pluk přesunul do Prahy. Za doplňování pluku zodpovídalo Doplňovací okresní velitelství Benešov (Ergänzungs-Bezirks-Commando Beneschau). Odváděli se zde rekruti z okresů Benešov, Příbram, Sedlčany a Milevsko. Po většinu doby své existence, až do vypuknutí první světové války bylo velitelství pěšího pluku číslo 102 dislokováno v Praze, přičemž jeden z praporů tohoto pluku byl posádkou v Benešově. V Benešově měl také sídlo jeden z praporů Landwehrinfanterieregimentu Nr.28 a rivalita mezi vojáky obou pluků byla vyhlášená.

Pan Jan Doubek ve vzpomínkách na svého otce Antonína Doubka, vojáka Infanterieregimentu Nr.102 píše: „ Dnes již těžko pochopitelná byla nenávist mezi vojáky IR 102 a vojáky LIR 28. Otec vzpomínal, že byly vyhrazeny hospody, pro Stodruháky a jiné zase pro Landweráky, protože když se vojáci obou pluků potkali, tak došlo vždy ke rvačce. Jednoho dne, šli v Benešově Landwéráci ze cvičiště a z místních jatek utekl splašený býk. Vojáci sice měli zbraně, ale bez nábojů a tak se snažili před rozzuřeným zvířetem zachránit na stromech podél silnice. Této události využili vojáci stodruhého pluku a od té doby zlomyslně k signálu trubače, který svolával vojáky zeměbrany do kasáren doplňovali posměšně: " Utíkejte Landwéráci, trkne vás kráva" . Vojáci zeměbrany na oplátku nazývali stodruháky dráteníky......."

Po vyhlášení války Srbsku dne 27.července 1914 odjel první pochodový prapor z Benešova na frontu již 15. srpna a naopak první vlaky s raněnými ze srbské fronty do Benešova dorazily 8. a 13. září 1914.

Voják Infanterieregimentu Nr.102 Karel Tůma o této době píše: „ Před kasárenským zábradlím stojí hromada žen s dětmi, hudba hraje Zachovej nám a pochod 102. pluku, po požehnání důstojníci jdou zpět ke kumpaniím a za chvíli jdeme na nádraží. Cestou se k nám přidávají ženy s dětmi, všichni pláčou, jen my svobodní jdeme tupě. Vedle mne jde záložník a má na ruce roztomilého hošíka, žena pláče a hošík si hraje s tatíčkovými růžemi, které má na čepici. Hudba hraje do pochodu, přicházíme na nádraží. Tu stojí kordon vojáků a nechtí pustiti žádného civilistu do nádraží. Došlo k divokým výstupům. Vojíni se vzpouzeli, že mají rozkaz nikoho nevpustit, ale naši hoši od maršky kordon roztrhnou a všichni civilové jdou do nádraží, ještě jednou se rozloučit se svými známými. Kompanie za kompanií nastoupila do vagonů, rozložili jsme se ve vozech, jak kdo mohl. Přichází k nám hejtman Veidenhaus, podává ruku na rozloučenou a přeje nám, abychom byli hrdiny a bůh aby nás doprovázel......."

V měsíci květnu 1915, kdy měl na frontu odjet X. pochodový prapor, došlo v benešovské posádce k nepokojům, kdy se několik vojáků vzbouřilo a odmítlo poslušnost. Po potlačení vzpoury byl Infanterist Josef Kudrna odsouzen vojenským soudem k trestu smrti a dne 7. května 1915 v Motole zastřelen. Tato událost nebyla ojedinělou a podobné případy protiválečných nálad se projevovaly prakticky na celém území monarchie. Vojenské vrchní velení reagovalo na tyto incidenty přeložením náhradních praporů pluků do jim jazykově cizího prostředí. Proto i náhradní prapor benešovského pěšího pluku 102, byl v červnu 1915 přeložen do maďarské Békescsaby.

Voják Infanterieregimentu Nr.102 František Loubal o této době píše: „ Békescsaba bylo město, které mělo většinu slovenského obyvatelstva. Ale i tu maďarisace zapustila silné kořeny, takže školy, úřady, byly jen maďarské a slovenština se udržovala jedině ve slovenské evangelické církvi, a to ještě se značnými těžkostmi. Úřednictvo a tak zvaná smetánka místního obyvatelstva byly maďarské. Proto, když přišli stodruháci do Békescsaby, byli tu vítáni známým zdviháním rukou, což znamenalo, Češi jsou zbabělci a vzdávají se nepříteli. Ale toto zdvihání rukou netrvalo dlouho a přestalo, až několik maďarských provokatérů příležitostně pocítilo na vlastní kůži, jak pádná jest česká pravice a jak dovede šermovati dobře po maďarských zádech třebas jen opaskem. Jinak tu nebyl život právě záviděníhodný. Město i okolí bylo zamořeno prachem, nebo blátem až po kolena. Nebylo žádnou zvláštností, že se někdy zabořil na ulici do bezedného bláta koník a bylo třeba i půl setniny, nežli mu z velkého bláta pomohli do menšího bláta. Pochodovati takovou bekeščabskou ulicí bylo věru za trest a ten byl tím větší, když se muselo vyšlápnout k všelijakému tomu Kopfwendungu."

Naopak do Benešova byl v roce 1916 přesunut náhradní prapor 2. pluku tyrolských císařských myslivců z Bozenu s převahou vojáků rakouské národnosti. Koncem války byl náhradní prapor 102. Pěšího pluku přeložen ještě jednou, a to do Hartbergu ve Štýrsku, kde jej zastihl i konec války. Prvním majitelem pluku se stal polní zbrojmistr Adolf svobodný pán Catty, posledním pak byl polní zbrojmistr Oskar Potiorek. Během první světové války byl pluk nasazován na srbskou, ruskou a nakonec na italskou frontu. Po ukončení první světové války se pluk účastnil bojů s poláky o těšínsko a následně bojoval na Slovensku s maďary, až do roku 1919. Během tohoto tažení byl pluk dne 26.10.1919 přejmenován na Československý pěší pluk číslo 48, čímž 102. pluk jako takový zanikl. Během třicátých let dvacátého století se podařilo bývalým vojákům pěšího pluku 102. založit po značných obtížích spolek "stodruháků" . První sjezd spolku se konal v roce 1932 v Praze, další pak v roce 1933 v Příbrami, v roce 1934 v Milevsku a 1935 v Benešově. Spolek dokonce vydával vlastní časopis "stodruhák" a mimo jiné se aktivně věnoval charitativní činnosti.

IR 102 byl na začátku první světové války zařazen u 17. pěší brigády, 9. pěší divize, VIII. armádního sboru a zahájil své tažení na srbském bojišti, jako součást 5. armády, která měla za úkol přechod Driny a průchod údolím Jadru k Valjevu. Ovšem mimo I. praporu, ten bojoval po celou dobu války samostatně, odloučen od svého pluku, v rámci 1. horské brigády, která byla podřízena přímo XVI. armádnímu sboru. Odjezd pěšího pluku číslo 102 z Benešova do pole byl stanoven na 6. srpna 1914, poté co zahrála plukovní hudba vyrazil ešalon na svou pouť po trase Tábor, Veselí, Gmund, Schwarzenau, Tuln, Vídeň, Marcheg, Budapešť, Szeged, Subotici, Zombor, Baja, Osiek, Vinkovce. Dále pak putoval pluk pěšky na Brčko, kde setrval v krátkém odpočinku a putoval dále k Bělině, kde se utábořil, před hranicemi města. Zde již bylo slyšet střelbu, jako neklamnou známku blížící se fronty. Pluk zde setrval tři dny až do 10. srpna, kdy spolu s IR 91, IR 73 a IR 11 prošel Bjelinou a přes Konvaluku večer dorazil do malé vesničky na břehu řeky Driny, Amajlie. V Amajlii mněl obdržet IR 102 za nedlouho svůj první křest ohněm, zatím co dojížděl do vesnice trén a byla rozdávána večeře, odešla 12. rota na polní stráž. Rota došla až na břeh Driny a vojáci IR 102 uviděli poprvé onu zrádnou řeku, která se v následujících dnech měla stát hrobem mnoha Stodruháků. V tuto chvíli však ještě zelená Drina klidně plynula svým řečištěm, a na protějším břehu se nepohnul ani lísteček, jako by to snad ani nebyla nepřátelská země. Časně ráno byla 12. rota vystřídána 11. rotou a ta již měla první ztráty. Dne 12. srpna 1914 po nezbytné dělostřelecké přípravě, která byla zahájena ve 4 hodiny ráno a trvala dvě hodiny, se IR 102 nalodil na pontony a pionýři jej, stejně jako celou 9. pěší divizi začali přepravovat u Amajlie přes ostrov Samuroviča ada an protější břeh řeky. Postup však neprobíhal hladce a pěší pluk číslo 102 se dostal do tuhých bojů se Srby. Srbské jednotky západního podúseku šabackého oddílu kladly na řece Drině až do odpoledne tuhý odpor. Tím získaly čas, během kterého dorazily posily, které bránily Rakušanům v přechodu přes východní rameno Driny. Pionýrům se sice podařilo postavit most přes hlavní rameno Driny, ale k vedlejšímu východnímu rameni se dostaly další mostové soupravy až v noci, protože bylo nutné vysekat vzrostlým lesem na ostrově Samuroviča průchod 2 km dlouhý. Mezi tím se vojákům IR 102 podařilo náhodou najít brod a zatlačit srby z východního břehu. Přesto se nakonec podařilo dosáhnout toho, že Srbové ráno vyklidili Šabac a Rakušané jej obsadili v odpoledních hodinách. IR 102 postupoval od Jadranské Lješnice přes Milinu, kde bylo ve staré cihelně zřízeno divizní obvaziště, až na výšinu Cer, kterou obsadil 15. srpna. Následující den, kolem 6. hodiny ranní zahájily rakousko-uherské síly mohutnou ofenzivu a IR 102 jako součást severního křídla zahájil útok na Tekeriš, po kterém byli Srbové zatlačeni na úroveň Krivajska kosa – Radonjiča brdo – Kik. Srbové však podnikli protiútok, obsadili výšinu Cer, odkud dopoledne 17. srpna 1914 zastavili palbou do boku protiútok benešovského 102. pluku. Jak později konstatoval srbský generální štáb ozbrojených sil, útok vedený zejména vojáky pěšího pluku 102, byl veden s velkým důrazem. Dne 20. srpna 1914 zlomilo srbské jezdectvo rakouský odpor u osady Grušič a obsadilo osadu Prnjavor a předními hlídkami se dostalo dokonce na chvíli až k Drině. Srbové obsadili ráno Vidojevicu, odkud stříleli z děl na 9. Pražskou divizi, ustupující od Lješnice k mostu na Drině. Tím začal ústup rakousko-uherských jednotek zpět za řeku Drinu a 21. srpna se jednotky dostali do míst odkud před necelými 14ti dny vyrážely. Toto první válečné střetnutí, kterého se účastnil IR 102 na srbské frontě, znamenalo ztráty 2 200 mužů v období od 10. do 23. srpna 1914.

Pan Jan Doubek ve vzpomínkách na svého otce Antonína Doubka, vojáka Infanterieregimentu Nr.102 píše: „ Otec byl raněn při tažení Rakousko-uherské armády proti Srbsku, o svém zranění vyprávěl, jak vystoupili z lesa na volné prostranství a srbové na ně znenadání zahájili palbu, která byla velmi silná. Proto byl vydán rozkaz ustoupit zpět do lesa, při ústupu však otci prolétla střela středem kolena. Zůstal ležet a palba byla tak hustá, že se nikdo neodvážil zdvihnout a jít mu na pomoc. Když po čase palba ze srbských pozic zeslábla, ošetřil otce kamarád, který mu nožem rozřízl nohavici a nohu obvázal. Následně byl otec odnesen saniťáky na hilfplatz. Transportován byl na nosítkách tvořených dvěmi tyčemi, pobitých kůží z bubnu plukovní kapely, která byla již předtím rozprášena. Do nemocnice v Békescsabě se otec dostal až po delší době, rána však byla stále zanícená a navíc otec onemocněl malárií. Na jinou frontu, než srbskou se již nedostal, byl uznán válečným invalidou a záchvaty malárie trpěl až do své smrti. Všichni vojáci, kteří byli raněni ve světové válce s trvalými následky, dostávali od Československého státu rentu a tak i otec pobíral 73 Kčs měsíčně...."

Na začátku září 1914 byly rakousko-uherské síly na srbské frontě přeskupeny a 9. Pražská pěší divize se přesunula na západní břeh Driny do prostoru Rača – Medjaši. IR 102 se po ústupu ze srbského území, přes Janinu, Lipik, Patkovač a Amajliji dostal dne 20. srpna do prostoru Seliště. Pluk měl své ležení u břehu polovyschlého potoka, kde ho také 24. srpna dostihl první pochodový prapor. Tento byl ihned rozdělen jednotlivým rotám a stav pluku byl v podstatě doplněn na plný válečný stav. Druhý a třetí prapor IR 102 zajišťoval v tomto období v Selišti pouze hlídkovou službu, zatím co čtvrtý prapor byl využíván k hloubení zákopů na linii Seliště - Brodač. tato činnost probíhala až do 1.září, kdy odešel v 5 hodin ráno do Balatunu. Zde se pluk zdržel do 3. září, kdy byl vystřídán IR 73. Pluk po jednohodinovém pochodu dorazil do Velina Sela, kde bylo zřízeno ležení v bezprostřední blízkosti vesnice podél silnice směrem na Bosenskou Raču. Zde pak 6. září nastala změna ve velení pluku. Oberst Hugo Kronberger, který pluku velel od začátku války, převzal velení 18. pěší brigády a jeho místo zaujal Oberstleutnant František Nickerle. Na místo velitele II. praporu se pak posunul Hauptmann Hradec. Od rána 7. září se začala mezi vojáky šířit zpráva, že se rakousko-uherské vojsko opět pokusí překročit řeku Drinu. V ležení zavládla nervozita a vojáci si vyměňovali adresy příbuzných i přátel, pro případ nejhorší, vzájemně se ujišťovali, že v případě zranění neopustí jeden druhého. Večer byla vydána večeře s dvojnásobnou porcí masa a rozkazem uschovat jednu porci na příští den. V noci ze 7. na 8. září 1914 se rakousko-uherské síly pokusily opět přejít řeku Drinu. Útoku předcházela dělostřelecká příprava trvající od 8 hodin 7. září až do soumraku. Bohužel palba byla vedena do neobsazených srbských pozic a tak nezpůsobila žádné škody. IR 102 vyrazil k břehům řeky Driny ve 23:00 hod. poté co byl vydán přísný zákaz kouření a musel být dodržován naprostý klid. Břehu řeky Driny pluk dosáhl v blízkosti Bosenské Rače, okolo půl čtvrté ráno a okamžitě se začalo s naloďováním mužstva do pontonů. Tyto pontony byly ukotveny k vyvýšenému břehu, který byl porostlý vrbami a olšovím, které poskytovaly přirozené maskování. Převoz prvního sledu benešovského IR 102 začal ve čtyři hodiny ráno a byl Srby silně ostřelován, pluk byl přes řeku přepravován po jednotlivých praporech, přičemž jako první se do pontonů dostal IV. prapor, následoval II. a nakonec III. prapor. Kromně nepřátelské palby, byla dalším faktorem znesnaňujícím přesun na opačný břeh, vlastní řeka Drina, která byla poměrně rozvodněná a vojáci pluku pionýrů obsluhující pontony, se museli doslova prát s dravými proudy řeky, aby dosáhli protějšího břehu. Po přistání se vojákům IR 102 naskytl pohled na sto metrů dlouhou písčitou a kamenitou pláž, kterou museli překonat, aby mohli výužít krytu nejbližší vegetace. Toto obrovské mraveniště bylo těžce ostřelováno srbským dělostřelectvem a v jeho ohni byl těžce raněn střepinou granátu do hlavy Hauptmann Rosenberg. Po zdolání odkryté pláže pluk postupoval hustě porostlou strání a stromy i velké kameny poskytovaly úkryt před nepřátelskou střelbou. Nejsilnější odpor nepřítel klad v ose postupu IV praporu, který byl také postižen největšími ztrátami, i přesto se však podařilo dosáhnou okraje širokého kukuřičného pole, porostlého již skoro úplně zralou kukuřicí. Postup kupředu byl možný pouze po prosekání se silnými, téměř dřevovitými stébly kukuřice, ke kterémuž účelu vojáci používali bodáky. Z improvizovaného pozorovacího stanoviště na vysokém stromu, hlásili pěšáci Danihelka a Marušin, že se k pozici IR 102 blíží nepřátelská švarmlinie. Tato formace byla připuštěna až na vzdálenost deseti kroků a pak byla zahájena palba z pušek a kulometů, dokud nepřítel za velkých ztrát neustoupil. Odražení nepřítele se účastnila 13. a 15. rota ve spolupráci s kulometným oddílem MGA 1. Poté bylo kukuřičné pole vysekáno až do vzdálenosti třiceti kroků, čímž se vojákům naskytl pohled na mnoho mrtvých a raněných Srbů. Také bylo ukořistěno asi třicet kusů pušek a velké množství nábojů, které českým vojákům samozřejmě přišly vhod. I nadále však musel pluk čelit jednotlivým srbským protiútokům, které byly prováděny v malých skupinkách, maximálně patnácti mužů. Plynule tyto útoky přešly v masivní zuřivý útok na pozice celého pluku, přičež ztráty byly na obou stranách značné. Ve večerních hodinách byl velitelstvím pluku přijat rozkaz nařizující za každou cenu udržet dobyté pozice a neustupovat. Avšak situace byla velmi komplikovaná značnou početní převahou protivníka, který podnikal neustálé útoky na pozice IR 102. Vojáci, kteří již celý den odrážely tyto útoky byli vysíleni a trpěli i nedostatkem jídla, protože po celou dobu útoku byli odkázání pouze na vlastní nesené zásoby. IR 102 zůstal v přední pozici takřka odříznut a hrozilo jeho obklíčení, jednotlivě vyslané patroly hlásily, že pluk je naprosto odříznut a osamocen. Ve 23:00 hod. byl pluk zaskočen střelbou z pušek a to zezadu, čímž vznikl nepopsatelný zmatek a chaos. Později bylo zjištěno, že střelbu omylem rozpoutal IR 73, který byl součástí 18. pěší brigády. V časných ranních hodinách pak z velitelství pluku přichází rozkaz k ústupu a naprosto vysílení vojáci se začali stahovat za prudké palby Srbů zpět ke Drině. Zde byli vojáci IR 102 převáženi pontony s kapacitou čtyřiceti osob na bezpečný břeh řeky Driny. Avšak se vzrůstajícím tlakem Srbů, kteří zacílili dělostřeleckou palbu z vrcholku Crna Bary se převoz vojska na pontonech stal zcela nemožným, neboť dělostřelecké granáty potápěli jednu loď za druhou. Několika obětavým pionýrům se nakonec podařilo přes koryto řeky natáhnout lano a vojáci po něm začali ručkovat v zoufalé snaze zachránit alespoň holý život. Mnoho vojáků bylo strženo divokým proudem řeky a zahynulo v jejích vodách. Takový byl obraz bojiště dne 9. září 1914 v sedm hodin ráno, s přibývajícím časem se již tak zoufalá situace vojáků stodruhého pluku ještě zhoršovala. Sám velitel pluku Oberst Nickerle se jen s námahou a vypětím všech sil zachytil o veliký starý kmen čnící z vody několik metrů od břehu a ač vyčerpán snažil se pomáhat ostatním vojákům. Při pohledu na obraz zkázy, zmaru a smrti v dravém proudu řeky, uprostřed deště nepřátelských střel, se mu draly slzy do očí. Teprve po několika desítkách minut se ho podařilo několika vojákům dostat na břeh a odvést do bezpečí. Ještě o půl deváté dopoledne bylo vidět jednotlivce, kteří na nepřátelském břehu řeky vybíhají z lesíku na pláž a všemožně se snaží dostat do bezpečí. Poslední jednotlivci, kteří naprosto vyčerpáni zdolali dravou řeku Drinu se z krví zbarvené vody vyškrábali na břeh téměř v poledne.
Naprosto vysílený velitel pluku Oberst Nickerle, se uchýlil do četnických kasáren Bosenské Rači a ač v zuboženém stavu zajímal se o osud svých mužů. Okamžitě vydal rozkaz postavit stráže od břehu řeky po cestě k Velinu Selu, tak aby všichni, kteří se zachránili mohli zformovat na poli u Velina Sela. Odpoledne 9. září 1914 byl na zbytky pluku žalostný pohled, vojáci beze zbraní, většinou bez výstroje a někteří docela nazí se snažili alespoň nasytit ze zachráněných zbytků promáčených sucharů a chleba. Kamarád dělil se s kamarádem o to málo, co se podařilo zachránit. Ve čtrnáct hodin již nikdo nedoufal, že by se k pluku ještě mohl někdo ze zachráněných připojit a proto byly vyčísleny ztráty. Například u 16. roty která měla před přechodem Driny 6 důstojníků a 269 mužů, se jedinému přeživšímu kadetovi přihlásilo 23 mužů. Ztráty činily více než 90% a podobný stav byl i u ostatních rot pluku. Celkový stav pluku před pochodem činil téměř 4 000 mužů, nyní čítal pouhých 700 mužů. Na shromaždišti pluku pak byly postaveny stany a nařízen odpočinek, teprve 10. září odpoledne byly hloubeny zákopy pro případ nenadálého srbského útoku, který byl očekáván. Dne 11. září byl opět odpočinek a všeobecné čištění, 12. září pak v 8:30 hod. zbylých 700 mužů vyrazilo do Seliště, kam dorazili kolem 11:00 hod.

Egon Ervín Kisch o těchto událostech píše: „ Úterý 8. září 1914 Brodac, kolem nás nosí na nosítkách raněné a umírající od stodruhého a osmadvacátého, jiné podpírají v chůzi, někteří jdou sami s rukou v obvazu. Čtyřspřežní sanitní vozy od zdravotního stanoviště 9 pro pěchotu jedou prázdné vpřed a vracejí se plné. Proud raněných, kteří se belhají pěšky se tím nemenší. Z masa vyčnívají střelami roztříštěné kosti, z tváří visí kusy kůže, blůza, plášť, obvazy jsou prosáklé jediným barvivem: krví. Potom se naskýtá skupinový obraz: pomocné obvaziště 102. pěšího pluku. Leží tu mrtví, s nohama přikrčenýma bolestí, než došli vykoupení. Jeden leží na nosítkách s hlavou svěšenou doleva, jeho strnulé ruce drží fotografii mladé ženy a dvou dětí....."

Rakousko-uherské síly se opět pokusily o přechod řeky Driny už 14. září 1914. Protože 9. pěší divize včetně pěšího pluku číslo 102 utrpěla obrovské ztráty a pochodové prapory, které měly ztráty doplnit, zatím nedorazily, hlavní tíhu bojů nesla 21. zeměbranecká divize, která zahájila postup směrem do Srbska přes poloostrov Parašnici. IR 102 zaútočil 16.9.1914 v rámci 9. pěší divize v prostoru Rače, kde se mu podařilo překonat řeku Drinu přes pontonový most a postupoval dále směrem k Crna Baře. Až do konce října spolu sváděly obě strany drobné zákopové šarvátky a boje se staly v podstatě pozičními. Avšak 24.10.1914 byl zahájen mohutný útok rakousko-uherských sil a přestože Srbové kladli houževnatý odpor, nakonec začali ustupovat a IR 102 postupoval přes Banovo Polje a Crna Baru, za stálých bojů, přes Ub směrem na Lajkovac.

Voják Infanterieregimentu Nr.102 Karel Tůma o této době píše: „ Potom se šlo dále až na památné místo Lajkovac. Pršelo celý den a padal sníh. Nastupovali jsme ve dvojstupech, až k říčce Kolubaře, kde jsme udělali na louce švarmlinie. Před námi byla planina, kde měli Srbové zákopy. Myslím si: Teď tu zhyneme, my jsme na rovině, oni nahoře, a před námi rozvodněná řeka. Srbové do nás řezali příšerně. Každou chvíli slyším volání raněných a sám se zahrabávám, jak mohu, až jsem se dostal do hloubky půl metru. Hlouběji to nešlo, protože tam byla voda. Jak tak vyhazuji lopatkou vodu a vyhodím ji trochu výše, vypadne mě z ruky a ruka mne brní. Zvednu lopatku, dívám se co se stalo, a vidím, že je prostřelená. Chvilku nato dostala 9. marškumpanie rozkaz nasadit bodáky a hnáti útokem. Vidím, jak naši se ženou dopředu za křiku "Hurááá!" a jdou do vrchu. Rány padají jako krupobití, dostáváme rozkaz "lebhaft schiessen". S druhé strany od dráhy šturmuje také na ten vrch 91. pluk. Střelba zvolna ochabuje, pak se už vůbec nestřílí, a vidíme, jak Srbové vyskakují ze zákopů a prchají nazad."

Po dobytí Lajkovace 22.11.1914 a poté 28.11.1914 i Lazarevace, se vojákům IR 102 koncem listopadu 1914 podařilo Srby zatlačit až k Vrače Brdu, přičemž stodruháci tvořili severní křídlo útočících jednotek. Rakousko-uherské síly následně dne 3.12.1914 vstoupily do Bělehradu. Hlavní město Srbska však obsadily jen na několik málo dní, neboť již 15.12.1914 přešli Srbové do protiútoku a začali vytlačovat rakousko-uherské síly zpět k severozápadu. Promíchané jednotky ustupovaly za stálých bojů, IR 102 ustupoval přes Dobanovac a Batajnice. Odtud byla celá 9.ID přesunuta po železnici do Nového Sadu. Tím byla zakončena trestná výprava rakouska-uherska do Srbska, která přinesla ztrátu 273 822 vojáků. Také na Srbské straně byly ztráty obrovské, činily okolo 200 000 vojáků. Během tohoto tažení padlo do Srbského zajetí zhruba 60 000 vojáků rakousko-uherských sil. Někteří vojáci české národnosti, ve snaze uniknout peklu válečných útrap a zachránit si alespoň holý život se vzdali srbům a spoléhali na slovanskou příbuznost s tímto národem. Avšak realita byla velmi krutá, ihned po svém zajetí, byli tito vojáci okradeni prakticky o všechno co měli, včetně oděvních svršků. Byli umístěni v zajateckých táborech, kde byli nuceni k otrocké dřině, téměř bez jídla a za katastrofálních hygienických podmínek.

Voják Infanterieregimentu Nr.102 Josef Hulan o zajetí píše: „ V Niši přišel jsem do zajateckého tábora, ubytovaného ve stáji Konjačkoga puka, kde jsme byli namačkáni jako slanečci na ztuchlé slámě. Vši s námi jen hýbaly. Po dvoře chodil srbský šikovatel s karabáčem a běda, zastih-li někoho, kdo nebyl zaměstnán. V divném světle se nám jevilo to slovanské bratrství. Jinak nás nikdo nepojmenoval, než švábo.
V zajateckém táboře ve stáji leželi mrtví vedle nemocných a běda, musel-li některý ven za svojí potřebou v noci. Na neosvětlené latrině se ráno našlo několik utopených nebo udušených ubožáků.
Stejně nerad vzpomínám na strašný pochod přes Albánii. Těchto 56 dní ústupu patří k nejhroznějším chvílím mého života. Nevím ani sám, jak jsme mohli vydržet celou tu dobu pochodovati od svítání do západu slunka, za každého počasí, přes kopce, močály, stráně a kamení, hladoví, polonazí, špinaví a zavšivení, když jedinou stravou byl kousek kukuřičného chleba, nebo hrstka mouky, ze které jsme si vařili šlichtu. Stalo se také, že jsme po celý týden neměli ani tu šlichtu. Na mrchovišti, kde havrani nenechali na zdechlině ani kousek masa, našli jsme alespoň mozek, který byl pro nás pravou pochoutkou. Stejně vzácnou lahůdkou byl košťál, nebo lupen ze zelí. Stráže, které nás vedly, nesměly vidět u nás nic k jídlu, jinak nám to vzaly. Slabší mřeli hladem a únavou a o jejich cáry, které měli na sobě, byly rvačky, poněvadž za roztrhanou a zavšivenou košili dostali jsme od Albánců kus kukuřičného chleba, za srbské peníze nedali ničeho....."


Srbská armáda byla tímto bojem citelně oslabena a stála na pokraji zhroucení. To Rakousku-uhersku umožnilo obsadit srbské hranice domobranou, přesunout bojové síly do Karpat a zároveň připravit podmínky, pro rychlou porážku Srbska na podzim 1915. Benešovský 102. pěší pluk byl během srbského tažení jedním z prvních, který byl pro svůj skvělý výkon jmenován ve zprávě vrchního velitelství Rakousko-uherské armády.

V průběhu srbského tažení vznikla i hymna pěšího pluku 102. :

Tam na břehu řeky Driny
kde se stéká se Sávou
Tam ztratila země Česká
mnohou hlavu předrahou

Osmého měsíce září
to při slunci východu
Přes Drinu se brodí vojsko
sto druhého praporu

Tam v tom poli kukuřičném
zastaven náš postup byl
Tam nechal pluk stodruhý
přemnoho svých mladých sil

Naše řady jež prořídly
posily jsme čekali
Pomoc nám však nepřichází
na ústup jsme se dali

Ústup přes Drinu byl hrozný
běda bylo podívat
jak počaly vlny dravé
oběti své objímat

Hrozný den osmého září
zapsán v srdci vojínů
Zanechal tam mnohý otec
osiřelou rodinu

Až ty příjdeš náš příteli
na tu drahou českou zem
Vyřiď náš poslední pozdrav
že již dřímou sladký sen

Kdo v ty kraje srbské přijdeš
věnuj bratrům vzpomínku
Na hrobě zde padlých čechů
pomodly se chvilinku

Až budete kamarádi
chodit doma v civilu
Věnujte nám též vzpomínku
a kratinkou modlitbu


Na začátku února 1915 začala přeprava 9. pěší divize po železnici ze srbské fronty, na frontu ruskou. Vojáci IR 102 dorazily po pěti denní cestě vlakem do stanice Velké Berezné, odkud přesun pokračoval pěšky. Po několikadenním pochodu pluk zaujal pozice pod horským masivem Karpanií u vesničky Lopienka, přičemž trén byl umístěn v sousední vesnici Buk a muniční skladiště v Cisně. Pluk se okamžitě zapojil do probíhajících bojů v Karpatech, ovšem již 17. února došlo k průlomu fronty a IR 102 byl nucen ustoupit až ke Zbudskej Belej, do vesničky Polanka, kde měl jako součást X. armádního sboru zabránit průniku Rusů údolím Laborce do Humenného. V Přední Polance bylo umístěno velitelství 17. pěší brigády a na kraji sousední vesnice Zadní Polanka bylo umístěno velitelství pluku.V jednom z domů se ubytoval Hauptmann Rudolf Zentner, rodák z Prahy, velitel právě dorazivšího pochodového praporu. Společně s ním se ubytovali Fähnrich Havrda a Oberleutnant Beneš. Ve večerních hodinách, pravděpodobně po nezatemnění oken dostal dům zásah ruským dělostřeleckým granátem a všichni tři důstojníci IR 102 byli usmrceni. Dalším vojákem IR 102, který padl v Polance, byl Infanterist Oldřich Solnař z Libně, jeho hrob mu pod mohutnou hrušní vykopal kamarád Josef Podroužek. Poté co bylo nebezpečí průlomu do údolí Laborce zažehnáno za pomoci německého spojence, který X. sbor vyztužil jednotkami „Beskiden Korps“, byl IR 102 nasazen do bojů mohutné ofenzivy rakousko-uherských sil, která probíhala od Gorlice, po celé délce Karpat. Tato ofenziva byla zahájena 1. května 1915 a jejím cílem mělo být mimo jiné zvýšení morálky vojáků, neboť stále hrozilo, že Rusové prorazí přes Karpaty na jih, do horních Uher a také odrazení Itálie od vstupu do války. IR 102 postoupil přes Karpaty, dále pak na Sambir, Staryj Sambir, kam dorazil 24.5.1915 a přes Zaraiske se 30. května 1915 dostal až do Jatwieg.

Voják Infanterieregimentu Nr.102 František Loubal o této době píše: „ Za Samborem jsem zůstal s Franclovou četou jako ochrana děl, která nás konečně dohonila a zaujala posice. Zakopali jsme se a jen jsme si přáli, aby se tak hned ty naše kanónky, které jsme ochraňovali, nehýbaly. Pozorovali jsme při tom hořící vesnice, které za noci byly dobrým ukazovatelem, kde asi ustupující Rus jest. Vzdychali jsme, že je to dost daleko, a že naše nohy ještě pocítí, co jest to pochod. Byl klid, dokud se naše děla neusadila. Jakmile začala střílet, tu ani ruská nezůstala odpověď dlužna, a pozdravy divnou shodou okolností jsme přijímali my místo dělostřelců......"

Zde přešel boj na několik dní do pozičního a IR 102 byl zařazen v záloze. Přístřeší vojáci nalezli ve dvorci, patřící k místnímu zámku. V nedalekém rybníku vojáci mohli po několikadenním pochodu vyprat své prádlo a umýt se. V polovině června se pluk, stále jako reserva, přesunoval za velmi parných dní, přes Dydiatycze, Nyklovychi a Myliatyn, směrem ke Grodku. Těsně za Myliatynem, začali pluk míjet ranění vojáci, kteří mířili zpět do týlu k ošetření, bylo to neklamné znamení, že se blíží k místům, kde probíhají boje. Při přechodu říčky se pluk stal terčem ruského lehkého dělostřelectva, avšak postupoval dál bez většího zdržení. Dne 16. června dorazil IR 102 do vesnice Dolyniany, odkud již bylo vidět hořící město Grodek. Pluk pokračoval bez odpočinku dále v pochodu a hodinu před půlnocí dorazil na předměstí Grodku. Rusové před příchodem rakousko-uherských sil, zapálili strategické objekty na západním břehu řeky a rozhodli se bránit východní část města. Vysílení vojáci IR 102 našli přístřeší pro kýžený odpočinek u spáleniště skladiště mouky, které rusové polili petrolejem a zapálili. Byly rozestavěny hlídky u mostů přes řeku a v jednu hodinu po půlnoci byla vydána mináž, neboť mezi tím pluk dostihly i polní kuchyně. Následující den 18. června 1915 začala bitva o Grodek. Po dobytí Grodku následoval další pochod směrem na Lvov, dále přes Stanimirz a Brody, až do oblasti Dubna, kam pluk dorazil v září 1915.

Voják Infanterieregimentu Nr.102 Václav Mišner o této době píše: „ Ku konci léta roku 1915 byl náš 102. pluk v zákopech u města dubna na Volyni. Město dubno bylo obsazeno na východní straně Rusy a na druhé vojskem rakouským. Byla to, myslím, 21. zeměbranecká divise. Ve městě samotném vojska nebylo. Náš plukovní štáb a velitelství 17. pěší brigády byly ubytovány západně od města asi 1 hodinu vzdáleném dvorci, uprostřed bahnitých luk. Obytná stavení byla obsazena štábem a hospodářské budovy mužstvem od štábu a strojních pušek. Brigádním velitelem byl plukovník od 11. pěšího pluku a velitelem 102. pluku byl podplukovník Dusík. Pluk byl v zákopech severně od dvorce a tam odbývaly se nejvíce dělostřelecké boje......"

V tomto tažení, kdy Rusové po průlomu u Gorlice, postupně přišli o značné území, se v bojích zvlášt vyznamenaly písecký IR 11, českobudějovický IR 91 a také benešovský IR 102, pražské 9. divize ve svazku XVIII. sboru 2. armády. Koncem roku 1915 se fronta, vzhledem k nepříznivému podzimnímu počasí, v této oblasti nasazení IR 102, stabilizovala na úrovni Luck - Tarnopol. Dne 15. září 1915 dorazil k pluku XV. pochodový prapor, který zacelil ztráty po proběhnuvších bojích a v listopadu 1915 byl pluk zařazen stažen do zálohy. Vojáci odpočívali v Kozové u Břežan a zde také pluk zastihl rozkaz, kterým byl pluk přeložen na italskou frontu. K samotnému přesunu došlo po železnici na italské frontě, kde byl pluk okamžitě zasazen do probíhajících bojů 3. sočské ofenzivy. Po krátké průpravě vojáků pro boj v odlišném prostředí italské fronty, byl pluk zasazen do bojů u města Gorice. Od začátku roku 1916 pak v oblasti Doberdobského jezera, kde sváděl obranné boje s Italy, zejména na kotě 208 a později 144.

Voják Infanterieregimentu Nr.102 František Loubal o této době píše: „ Před večerem 11. září 1916 se zamračilo a začalo zvolna poprchávati. Rozhodnuto bylo, že dojdek akci. O deváté hodině jsme byli připraveni v zákopech k vykročení před linii. Shromáždili jsme se na určených místech před zákopy dosti rychle. Chtěli jsme vyčkati, trochu se uklidniti a rozhlédnouti se, když najednou poručík Klein od 7. setniny spustil za našimi zády rychlopalbu z pušek. Popletl si totiž v nervositě rozkaz, kdy má začíti se střelbou a málem by nás byl vydal jisté smrti italských kulometů. Leželi jsme tiše jako přibití a čekali jak tato ztřeštěnost dopadne. Věděl jsem, že Fousek ( pozn. nadporučík Jan Fousek, pozdější držitel rytířského kříže Vojenského řádu Marie Terezie ), který byl za námi v zákopu, aby jako zasvěcený další zákopovou i dělostřeleckou akci řídil, to Kleinovi zatrhne a vskutku za chvíli střelba i italská odezva ustala. Nevýhoda však byla přece jen na naší straně, poněvadž Italové byli tím vyprovokováni k větší pozornosti. Leželi jsme tiše v trávě asi do desáté hodiny a za poměrného klidu na straně italské dal jsem rozkaz granátníkům, aby se pomalu propracovávali k italským drátům. Šlo jim to zvolna a nám se to zdálo věčností, nežli jsme zahlédli malé záblesky od vytrhávaných šňůr granátů a v několika vteřinách výbuchy v italských zákopech, za nimi i před nimi. Do toho se vmísil křik granátníků "hurá" a tu hned jsme vyrazili my ostatní a v minutě byli jsme v italském zákopu. Italové byli tak překvapeni, že jich kulometům ani nenapadlo střílet, nemohly, poněvadž kulometčíci od nich utekli a tak poměrně lehko Vaněček zabral jejich hnízdo a tak na jednom místě obsadil italské zákopy právě tak, jako Morava na druhém místě. V zákopu zůstali jen italští mrtví a ranění spolu s našimi a také několik vzdávajících se Italů, kteří neutekli se svými druhy do druhého zadnějšího zákopu. ....."

Během 8. sočské ofenzivy si IR 102 za mimořádný obranný výkon vydobyl obrovské renomé u FML Svetozara Boroeviče, který byl velitelem sočské armády. Italové se dne 10. října 1916 pokusili proniknout přes kótu 144 dále směrem na Iamiano. Po předcházející mohutné dělostřelecké přípravě, v oblasti bráněné IR 102 nastoupili italské jednotky k útoku a dokonce hrozilo obklíčení rakousko-uherkých jednotek v této oblasti. Avšak velitel 9. roty IR 102 nadporučík Theodor Wanke zachoval chladnou hlavu a pomocí kulometů, které odvrátil nebezpečí obklíčení a tím pádem i ztráty klíčového postavení na kótě 144.
IR 102 odešel z doberdobského bojiště už na konci září 1917 přes Ajdovščinu a Tarnovski gozd do Čepovanského údolí, kde byl rozmístěn v okolí Banjšské planiny, jako záloha 2. sočské armády GO Wurma. Do Čepovan dorazil IR 102 dne 27.9.1917 a setrval zde až do 26.10.1917. Po průlomu fronty dne 24.10.1917, byla rakousko-uherskými silami zahájena mohutná ofenziva, pod kterou se sočská fronta zhroutila a došlo k masivnímu ústupu Italů. Rakousko-uherské jednotky pronásledovaly prchající Italy více než sto kilometrů, a nakonec se postup zastavil na řece Piavě, kde se Italům podařilo frontu, za vydatné podpory spojenců stabilizovat. IR 102 během pronásledování prchajících Italů postupoval od Lokve, přes Koprivšče, Avča, Kanal, Plavu, Sv. Martin, Sv. Helenu, Judrio, Buttrio, do Udine a dále k řece Tagliamento, přes Puzzuolo del Friuli a Sacile, až do Bigollino na řece Piavě.

Voják Infanterieregimentu Nr.102 Antonín Mádl o této době píše: „ ..... ráno v šest hodin všecko nastoupilo a mocným proudem hnalo Čepovanským údolím vzhůru. Trény, pěchota, děla, všecko v jediném prudkém toku a v největším spěchu. Silnice nestačila. Nikomu se nedopřálo odpočinku a šlo se do zemdlení. Od Lokve s hor střílela přes naše hlavy rakouská dalekonosná děla. Koně u děl padali a nikdo si s nimi nehrál. Přeřízli jednoduše postraňky a bez zdržování jelo se přes koně dál. Na příkrých serpentinách hor to bylo ještě horší. Tam šlo o život. Nikdo by, vida nekonečný proud, neřekl, kde se to všecko vzalo. Nad námi zoufale poletoval italský aeroplán, střílel zběsile do postupujících mas a bylo na něm znát, že celá posádka v něm je znervosnělá. Dlouho jej nechali na pokoji. Neměli kdy si s ním hrát, až odněkud zleva jej k polednímu sestřelila baterie. Zakolísal v modré, slunečné výšce, převrátil se a jako šipka slétl před nás na hory. To už jsme potkávali italské zajatce. Napřed malé hloučky, potom už celé pluky. Seděli v příkopech a smáli se na nás. Abych pravdu řekl, nikdy jsme Italů neměli rádi. Italský voják byl hrdina jen tehdy, když byl k němu člověk obrácen zády ."

Na rozvodněné řece Piavě se italské armádě, za vydatné pomoci francouzkých a britských divizí, podařilo rakousko-uherské jednotky zadržet a pěší pluk číslo 102 zůstal v pozičních bojích na Piavě, až do konce srpna 1918. Byl nasazován v prostoru mezi městy Oderzo a Bigollino. V samém závěru války byl pluk přesunut do Srbska, kde byla spojeneckými vojsky proražena Soluňská fronta.....

Článek je ve výstavbě a nadále se upravuje.

obrázek
Kasárny Infanterieregimentu Nr. 102 na přelomu 19. a 20. století.


obrázek
Jídelna pro důstojníky Infanterieregimentu Nr. 102 v Benešově u Prahy na přelomu 19. a 20. století.


obrázek
Kasárny vojáků Landwehrinfanterieregimentu Nr. 28 v Benešově, největších místních rivalů Stodruháků.


obrázek
Další velitel Infanterieregimentu Nr. 102 Oberst Ferdinand Schenk, který pluku velel od podzimu 1915, do konce roku 1916, kdy byl vystřídán Oberstem Adalbertem Segnerem.


obrázek
Velitel Infanterieregimentu Nr.102 Oberst Adalbetr Segner, který pluku velel od konce roku 1916, až do kapitulace.


obrázek
Pomník obětem první světové války v Odolene Vodě, na kterém je uvedeno i jméno popraveného Josefa Kudrny, vojáka IR 102, který se narodil v nedalekém Postřižíně a před válkou v Odolene Vodě bydlel.


obrázek
Rakousko-uherští vojáci v železniční stanici Valjevo, při tažení Srbskem v zimě 1914.


obrázek
Infanterist Antonín Doubek, voják IR 102, na jediné dochované fotografii.


obrázek
Výkaz ztrát, vydávaný Rakousko-uherským ministerstvem Války, vycházel během První světové války, jako příloha Národní Politiky a v jeho 107. čísle z 19. ledna 1915 je uvedeno i jméno Antonína Doubka z Tračkovic ( správně má být z Vračkovic ), vojáka IR 102, který byl raněn během tažení proti Srbsku.


obrázek
Detail dokladu, přiznávajícího finanční výhody za zranění a invaliditu vojákovi Infanterieregimentu Nr.102 Antonínu Doubkovi z Vračkovic, který byl raněn během tažení proti Srbsku.


obrázek
Vojáci IR 102 v květnu 1915, nastoupení před velitelem pluku Oberstem Františkem Nickerlem, těsně před tím, než byl náhradní prapor tohoto pluku přeložen do maďarské Békescsaby.


obrázek
Vojáci náhradního praporu 2. pluku tyrolských císařských myslivců, ve své válečné posádce v Benešově na konci roku 1916.


obrázek
Budovy posádky náhradního praporu Infanterieregimentu Nr.102 v maďarské Békescsabě.


obrázek
Poddůstojníci náhradního praporu Infanterieregimentu Nr.102 hrají kuželky ve své válečné posádce v Békescsabě.


obrázek
Voják Infanterieregimentu Nr. 102 Josef Rákosník odjel na italskou frontu s XVIII. Marschbataillonem, který vyrazil z Békescsaby 5. ledna 1916 v 16:00 hod. a tuto feldpostku odeslal svým příbuzným do Krámů u Nového Knína.


obrázek
Vojáci Infanterieregimentu Nr. 102 svedli v první polovině roku 1916, na Doberdobské planině tvrdé boje s italským protivníkem.


obrázek
Voják IR 102 Josef Kosina z Vrbky, zaslal tuto svoji fotografii svým příbuzným dne 20.11.1916 před odjezdem na frontu.


obrázek
Vojáci Infanterieregimentu Nr. 102 se při pronásledování protivníka v listopadu 1917, museli doslova prodírat silnicemi zatarasenými opuštěnou italskou technikou a materiálem .


obrázek
Vojáci Infanterieregimentu Nr. 102 v listopadu 1917 překračují řeku Tagliamento .


obrázek
Konec více než 100 kilometrového pronásledování italů, znamenalo pro vojáky IR 102 město Bigollino na řece Piavě .


obrázek
Vojáci 4/XXXVII Marschbataillonu Infanterieregimentu Nr. 102 v březnu 1918, již směřují na nové bojiště - řeku Piavu .


obrázek
Přepravní kufr Korporala Víta Tůmy vojáka IR 102, 14 feldkompagnie .


obrázek
Průkaz vojáka Infanterieregimentu Nr. 102 Josefa Jabulky, který byl v květnu 1918 hospitalizován v záložní nemocnici číslo 3 v Praze.


obrázek
Čepicový odznak Infanterieregimentu Nr.102 .


obrázek
Identifikační známka vojáka Infanterieregimentu Nr.102 .


obrázek
Smutný konec slavného pěšího pluku č. 102, připomíná tato pohlednice - dne 26.10.1919 byla jednotka přejmenována, na československý pěší pluk č. 48.


obrázek
Reklama z dobového tisku, na restauraci, kde se v třicátých letech minulého století Stodruháci scházeli.


obrázek
Dne 17.1.2011 jsem navštívil čestný hrob příslušníků pěšího pluku číslo 102, na Olšanských hřbitovech, i po více než devadesáti letech hrob zdobí čerstvé květiny.



Věnování:
Rád bych tento článek věnoval svému dědečkovi Ladislavu Petružálkovi ( Infanterieregiment Nr. 102 )

_____________________________________________________________________________

Poděkování:

Zvláštní poděkování za vznik tohoto článku patří panu MuDr. Jakubovi Šedivému ze Smolotel, panu Milanu Janouškovi z Horní Bukoviny, panu Janu Doubkovi z Vračkovic, panu Radimu Kapavíkovi z Přerova, paní Pavle Češkové z Odoleny Vody a panu Petru Chalupovi z Karlových Varů, kteří ochotně poskytli materiály, ze svých vlastních sbírek. Dále patří velký dík, panu Andreji Malničovi, řediteli Goriški muzej - Kromberk , který laskavě souhlasil s použitím fotografií a textů z vlastnictví muzea.

_____________________________________________________________________________

Použitá literatura:
Vričan Jozef, PO ZAPADLÝCH STOPÁCH ČESKÝCH VOJÁKŮ, Ondřej Havlík 2009
Nedorost Libor, ČEŠI V 1. SVĚTOVÉ VÁLCE 1. - 3. DÍL, Libri 2006
Egon Ervín Kisch, VOJÁKEM PRAŽSKÉHO SBORU, Nakladatelství politické literatury, Praha 1965
Zavřel František, POPRAVA PĚŠÁKA KUDRNY, vlastním nákladem, Praha 1930
Fučík Josef, GENERÁL PODHAJSKÝ, Paseka 2009
Karel Tůma, NA SRBSKÉM BOJIŠTI, Pokrok 1929
Karel Tůma, NA SRBSKOU FRONTU, Pokrok 1929
František Loubal, STODRUHÁCI V BEKEŠČABĚ, Pokrok 1930
František Loubal, V HALIČI PO PRŮLOMU U GORLICE R.1915, Pokrok 1930
Josef Hulan, ZE ZÁPISKŮ VÁLEČNÉHO ZAJATCE Č.15554, Stodruhák č.10 1935
ÖSTERREICH-UNGARNS LETZTER KRIEG 1914-1918, Verlag der Militärwissenschaftlichen Mitteilungen Wien 1931
František Loubal, Z RAKOUSKÉ FRONTY, J.Kubín 1927
Josef Fučík, Marek Pavlík, SOČSKÁ FRONTA 1915 - 1917, Elka Press 2008
Tonda Mádl, U 102. PĚŠÍHO PLUKU, Pokrok 1931
SCHEMATISMUS FÜR DAS KAISERLICHE UND KÖNIGLICHE HEER UND FÜR DIE KAISERLICHE UND KÖNIGLICHE KRIEGSMARINE FÜR 1908, Wien 1907



_____________________________________________________________________________

Použitá literatura:
Fučík Josef, GENERÁL PODHAJSKÝ, Paseka 2009
Nedorost Libor, ČEŠI V 1. SVĚTOVÉ VÁLCE 1. - 3. DÍL, Libri 2006
Thomas Rudolf, KRIEGSALBUM DER 9er UND 10er SCHUTZEN 1914-1918, Buch und Kunstdruckerei Reichenberg 1931
SVĚTOVÁ VÁLKA SLOVEM I OBRAZEM, Emil Šolc 1916
Michael Skopal, OSUDY ČESKÉHO VOJÁKA V ZÁKOPECH VELKÉ VÁLKY, ZÁPISKY BOHUMÍRA KOČKY, VOJÁKA 10. ZEMĚBRANECKÉHO PĚŠÍHO PLUKU, Z LET 1914 - 1918, Státní oblastní archiv v Zámrsku 2008