Generaloberst Hermann Kusmanek von Burgneustädten


Hermann Kusmanek se narodil dne 10. září 1860 v Hermannstadtu v Sedmihradsku ( dnešní Rumunsko ) v rodině policejního rady. V devatenácti letech nastoupil do vojenské akademie, ve Vídeňském Novém městě. Po ukončení akademie byl v hodnosti poručíka přidělen k 63. pěšímu pluku, jehož doplňovacím okresem byla Bistriţa v Sedmihradsku. Velmi rychle se stal důstojníkem generálního štábu a v hodnosti plukovníka vedl šest let kancelář ministerstva války. V letech 1908 - 1910 byl velitelem bojových jednotek. V roce 1913 byl Kusmanek povýšen do šlechtického stavu a jako predikát si vybral „von Burgneustädten“, na připomínku svých studií ve Vídeňském Novém městě, taktéž do svého erbu převzal dvě hradní věže z erbu Vídeňského Nového města. Po manévrech konaných na konci roku 1913 byl po jejich vyhodnocení shledán jako nevhodný pro jmenování velitelem sboru a v květnu 1914 byl na závěr své kariery se zpětnou platností k 21.3.1914 jmenován velitelem pevnosti Přemyšl, která ovšem v tu dobu neměla žádný zvláštní strategický význam. Toto se ovšem náhle změnilo po srpnu 1914, kdy rakousko-uheské síly zahájily bitvu o západní Halič.

První obléhání pevnosti Přemyšl, trvalo od 16. září do 9. října 1914. Ruské síly, pod velením generála Radko Dimitrijeva, se okamžitě po obklíčení pevnosti snažily rychle zlomit odpor obránců, pevnost dobýt a uvolnit tak jednotky vázané jejím obléháním. Pravidelně podnikaly vesměs bezúspěšné výpady proti obráncům pevnosti. Dílčího úspěchu bylo ruskými vojsky dosaženo v noci na 8. října, kdy vojáci ruského 73. pěšího pluku, podnikly v ranních hodinách útok na komplex pevností v oblasti Siedlisky a podařilo se jim proniknout do jednoho z objektů bráněného vojáky 1. pluku pevnostního dělostřelectva a vojáky LstIR 10, avšak tento průnik Rusů byl po přísunu posil z řad zeměbraneckého pěšího pluku číslo 18 a 7. pluku honvédů, téhož dne zlikvidován. Zbytky rusů spáchali sebevraždu a jen minimum jich bylo zajato.

Dobový tisk o těchto událostech píše: „ V krajní jedné tvrzi vnějšího pásma u Siedlisky byl granátem poškozen reflektor a nevrhal žádného světla. Toho využil odvážný jeden ruský oddíl, aby se v noci na 8. října přiblížil ku tvrzi a vnikl i do příkopu. Vražedná palba zkosila mnohé z něho, ale ti, kdož ji přežili, pronikli až ke vnitřku tvrze. Posádka sestávající ze 150 mužů , ustoupila až do kasemat a nyní rozvinul se v úzkých, klikatých a dílem i temných podzemních chodbách boj na život a na smrt. Pažbami a bajonety zápasil jeden proti druhému, útočníci i obránci rdousili se za hrdla a kousali se zuby. Tři hodiny zuřil tento divoký boj muže proti muži. Poddůstojník Suchý postavil se za železné dveře úzké jedné chodby a malou střílnou v nich postřílel nejprve ruského majora a potom 42 mužů jeho. Již zdál se býti přes veškeru hrdinnost osud malé posádky zpečetěn, když tu podařilo jednomu kadetu dostati se na vzdor dešti granátů k telefonu v přední frontě tvrze, který zůstal ku podivu neporouchán a zavolati na vrchní velitelství o pomoc. Potom přiklusalo k tvrzi několik čet honvédů, kteří Rusy, jež do ní vnikli, pobili do posledního muže.“

Ještě 8. října ráno, zhruba v době, kdy se vzdávaly zbytky ruského 73. pěšího pluku, zaútočili rusové na východním perimetru, podél grodecké silnice, avšak i tento útok byl odražen. To již však byly nablízku rakousko-uherské jednotky určené k vyproštění Přemyšlu z obležení, které pod vedením generála Boreoviče vstoupily 9. října do pevnosti.

Po prvním obléhání pevnosti Přemyšl poskyt FML Kusmanek rozhovor pro tisk, kde mimo jiné uvádí: „Jedenadvacetidenní obléhání Přemyšlu má několik důležitých dat. Obléhání začalo vlastně již 16. září 1914 a 12. října přibyl ruský parlamentář s výzvou, abych pevnost předal, načež obdržel přiměřenou odpověď. Dne 4. října slavili jsme jmeniny našeho nejvyššího velitele, 5. října bylo obléhání velmi rozhořčené, dne 7. října dosáhlo vrcholu a 8. října již povolovalo. Ač situace byla vážná, nepochyboval jsem ani na okamžik o výsledku. Jest podivuhodno, jak velká byla důvěra obyvatelstva ve vítězství našich zbraní. S takovými důstojníky a vojáky bylo - tak říkaje - nemožno nedobýti vítězství. Boj zuřil skorem na všech stranách. Na jihovýchodní frontě u Bykova a u Popovců, potom jižně u Odskovců a Dumkovic. S největší prudkostí bojovalo se však na blízku skupiny Siedliské. Také město bylo zasaženo střelami, které však, bohudík nezpůsobily žádné zvláštní škody. Když jsem však vstoupil na otevřený prostor před budovou velitelství, pršely granáty vpravo, vlevo. Rusové měli velmi veliké ztráty. Technika jejich byla však výborná, dělostřelectvo jejich brilatní a pěchota jejich byla, jak se zdálo vycvičena přímo pro pevnostní boj. Stříleli vzorně. Pro ruské dělostřelectvo, ale zároveň i pro jakost našich staven jest dobrým vysvědčením, že každý objekt střelby zasažen byl nejméně 139 a nejvýše 300 trefami, aniž však pancéře při tom byly poškozeny. Střely zanechaly jen malé stopy.
Smýšlení v Přemyšlu bylo nesmírně nadšené a jen s největší energií mohli jsme pohnouti vojsko své, aby mírnilo se při výpadech svých. Nechci počíti ani chválou vojska našeho, neboť nevěděl bych ani, kdy přestati. Mohu však říci s klidným svědomím, že uznání našeho nejvyššího pána bylo plně zasloužené. Od 28 let sloužím svému císaři, sešedivěl jsem ve službě, ale události posledních dnů odměnily mne za vše.
Jsem šťasten, že mě bylo dopřáno býti na tomto místě. „


Po ukončení prvního obléhání ruskou armádou se život v pevnosti postupně vracel do běžných kolejí, začala fungovat pošta, byl distribuován denní tisk, 27. října bylo obnoveno železniční spojení a 30. října pevnost navštívil Arcivévoda Karel. Velitel pevnosti Hermann Kusmanek byl za udatnost v bojích o Přemyšl, 4. listopadu 1914, jmenován generálem pěchoty.

Druhé obléhání pevnosti trvalo od 5. listopadu 1914 do 22. března 1915. Během obléhání se obránci několikrát pokusili z pevnosti probít. Velitel pevnosti Hermann Kusmanek byl 10. prosince 1914 depeší informován o ofenzivě rakousko-uherských sil, jejíž součástí mělo být i vyproštění Přemyšlu z obležení. Tímto úkolem byla pověřena operační skupina polního podmaršálka Josefa Krautwalda von Annau, tvořící součást pravého křídla Boreovičovi 3. armády. Jejím úkolem bylo postupovat směrem k Přemyšlu, přes Sanok, Zagórz a Lesko. Kusmanek se rozhodl jít jednotkám polního podmaršálka Josefa Krautwalda vstříc. Již 12. prosince 1914 se výpadové jednotky vydaly z pevnosti směrem na Sanok. Hlavní směr útoku byl veden na silnici k vesnici Bircza a zpočátku byl odpor ruských jednotek houževnatý, avšak postupem času se začalo dařit obsazovat ruské pozice a to zejména pěšímu pluku honvédů číslo 7, pod velením Obersta Molnára. Postupně se čelo výpadových jednotek dostalo až na vzdálenost 30 km od Rakousko-uherských předsunutých jednotek polního podmaršálka Josefa Krautwalda. Avšak mrazivé počasí a ruský odpor nakonec přinutily obránce, 15. prosince 1914 stáhnout se zpět do pevnosti. Následující den 16. prosince, byl ve zvláštním pevnostním denním rozkaze oceněn výkon mužstva ve výpadových bojích a zvláště pak pěšího pluku honvédů číslo 7. Naposledy se obránci pokusili probít z obklíčené pevnosti 19. března 1915, po tvrdých bojích však akce vysílených obránců skončila nezdarem. Ačkoliv byly veškeré potraviny, již od listopadu 1914 na příděl, došlo v těchto dnech k jejich úplnému vyčerpání, což bylo hlavním důvodem pádu pevnosti. Sitace se stala kritickou a v posledních dnech obležení umíralo denně kolem 200 vojáků v důsledku hladu a nemocí. Obránci pevnosti nakonec v beznadějné situaci vystříleli poslední munici z těžkých zbraní a po konzultaci s hlavním stanem, kdy císař František Josef I. souhlasil s kapitulací, bylo rozhodnuto o předání pevnosti Rusům. Dne 22.3.1915 v 5:00 hod. byl vydán rozkaz k destrukci veškerého vybavení, zbraní a materiálu, který by mohl padnout do rukou nepříteli. Byly ničeny těžké zbraně, kulomety, pušky, bodáky, zbytky munice, povozy, auta, písemnosti, mosty přes řeku San a nakonec i vlastní pevnostní i obytné budovy. V 6:55 hod. byla odeslána poslední depeše, jejímž obsahem bylo sdělení, že byl k ruským obléhatelům odeslán parlamentář. Poté byla i telegrafní stanice ženisty odstřelena.

Dobový tisk o těchto událostech píše: „ Když 22. března časně ráno dán byl rozkaz zničiti tvrze, nedostávalo se doutnáků, takže každý mohl hořeti jen tři minuty, větší objekty zničeny byly 1 500kg ekrasitu. Strašlivost takových výbuchů pochopí se tím spíše, vzpomeneme-li, že pro železniční most stačí úplně 20 - 25 kg ekrasitu. Vojáci hlásili se sami dobrovolně k této smrtonosné službě. První výbuch udál se u severní tvrze XIa v 5 hodin ráno. Rusové zastavili ihned palbu, velice jsouce udiveni zemětřesením, jež všude vznikalo a mnozí z nich soudili, že masa těžkého dělostřelectva přiblížila se odněkud k zevní frontě, aby pevnost osvobodila. Nakonec přikročeno i k ničení, neb alespoň kažení děl, přičemž počato nejprve s moderními. Naposled střílelo se jen už z prastarých 61 děl. Naše 30,5 cm moždíře byly nabity při vodorovném postavení hlavně, před pumu dán však ekrasit a jícen děl sám zacpán byl pískem. Děla sama i vnější zařízení jich byla tím rozdrcena takřka v atomy. Všechny automobily a potom asi osm milionů v papírových penězích bylo spáleno. Ani jediná tvrz z celé pevnosti nebyla Rusy nikdy dobyta.

V 10:00 hod. začali do pevnosti vstupovat Rusové a velitel pevnosti generál Hermann Kusmanek spolu s dalšími 130 000 obránci odpochodoval do zajetí, přičemž jemu i důstojníkům jeho štábu Rusové ponechali poboční zbraně a vzdali mu hold. Přemyšl se stal nejdéle se bránící obleženou pevností první světové války.

Dobový tisk o těchto událostech píše: „ Rodina generála Kusmanka zdržuje se od počátku války v Rábu. Je to choť generála, jeho provdaná dcera a švekruše. V posledním měsíci nedostávala paní Kusmánková od svého chotě žádných zpráv. V jednom z posledních dopisů ujistil Kusmanek rodinu, že každý muž posádky vykoná do krajnosti svou povinnost. Včera, 23.3.1915 zvěděla paní Kusmanková o pádu pevnosti......

Po pádu pevnosti Přemyšl 22. března 1915 pobýval Kusmanek v ruském zajetí, v jehož průběhu byl povýšen do hodnosti generálplukovníka. V únoru 1918, po uzavření míru s Ruskem, byl jako jeden z prvních repatriován. Po návratu ze zajetí se vrátil do armády, ovšem zůstal již jen v záloze. Dne 2.10.1918, mu byl udělen Rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie a to za obranu Přemyšlu v době od 18.08.1914 do 22.03.1915, byla to 185. promoce. Po skončení války, již v době Rakouské republiky, byl obviněn ze služebních pochybení a dokonce zrady. Z těchto důvodů byl postaven před válečný soud, avšak v politickém procesu, který byl před veřejností utajován, byl osvobozen. Generaloberst Hermann Kusmanek von Burgneustädten zemřel ve Vídni dne 7. srpna 1934.

Článek je ve výstavbě a nadále se upravuje



obrázek
FML Hermann Kusmanek na dobové pohlednici.

obrázek
Mapka pevnosti Přemyšl v roce 1914.

obrázek
Rakousko-uherské vojsko vchází do osvobozeného Přemyšlu dne 9. října 1914.

obrázek
Arcivévoda Karel při prohlídce pevnosti Přemyšl po prvním obléhání, dne 30.10.1914, na snímku s polním podmaršálkem Hermannem Kusmankem.

obrázek
Lístek polní pošty odeslaný letecky, během druhého obležení Přemyšlu, v lednu 1915.

obrázek
Během výpadů, které obránci Přemyšlu podnikly v době druhého obležení, bylo zajato přes 1 500 ruských vojáků.

obrázek
Na snímku pořízeném po opětovném získání pevnosti rakousko-uherskou armádou v červnu 1915 jsou zachyceny trosky muničního skladu.

obrázek
Na snímku pořízeném po opětovném získání pevnosti rakousko-uherskou armádou v červnu 1915 jsou zachyceny trosky Fortu I/6 Dziewięczyce.

obrázek
Na snímku pořízeném po opětovném získání pevnosti rakousko-uherskou armádou v červnu 1915 je zachycen zničený most přes řeku San.

obrázek
Dnešní podoba vily Hermanna Kusmanka, kterou obýval během svého působení v Přemyšlu. Po pádu pevnosti zde při návštěvě dobytého Přemyšlu přenocoval i ruský car Nikolaj II.

_____________________________________________________________________________

Zdroje:
SVĚTOVÁ VÁLKA SLOVEM I OBRAZEM, Emil Šolc 1916
Nedorost Libor, ČEŠI V 1. SVĚTOVÉ VÁLCE 2. DÍL, Libri 2006