Infanterist Josef Šulc


Zcela náhodou se mi dostaly do ruky dva kusy ošumělých korespondenčních lístků a také jedna pohlednice z Velké války. Zakoupil jsem je, protože mě zaujaly tím, že byly opatřeny razítky slavného českého pluku Osmadvacátníků. Když jsem korespondenci donesl domů a důkladně si ji prohlédl, zjistil jsem, že se jedná o velmi zajímavou sestavu, dokumentující kratičký život mladého českého vojáka, který se jmenoval Josef Šulc. Pomalu se přede mnou začal odvíjet příběh devatenáctiletého hocha, který byl vržen do vřavy světového válečného konfliktu.
Náš příběh začíná v dubnu 1915 na ruské frontě, kde byl pěší pluk číslo 28 nasazen. Po předchozích tvrdých bojích byl pluk doplněn VIII. pochodovým praporem a vyrazil směrem k osadě Stebnická Huta. Vojáci postoupili v mimořádně těžkém horském terénu, kdy se brodili vlhkým sněhem, asi o 3-5 kilometrů. Tento pochod byl pro vojáky, kteří již několik dní po sobě nocovali v mrazu pod širým nebem a byli odkázáni jen na stravu v podobě několika hrstí rozdrobených sucharů denně, nadlidským výkonem. Pohyb vyčerpaných vojáků se zastavil v místě, kde byla jejich pozice krajně nevýhodnou. První a třetí prapor obsadili dva protilehlé vrchy, které byly od sebe odděleny hlubokým údolím, tato průrva prakticky znemožňovala jejich přímý dotyk. Také kontakt s dalšími pluky v linii fronty nebyl možný a tak byl osud zcela vyčerpaných a izolovaných Osmadvacátníků zpečetěn.

O zoufalé situaci napsal plukovní lékař MuDr. Tomsa: „ Lidé špatně obléknutí, bez bot, hladoví, zoufalí. Jídlo chodilo nepravidelně, co přišlo, bylo zmrzlé na kost. Lidé toto zmrzlé jídlo jísti nemohli, poněvadž téměř každý trpěl strašlivým průjmem a podobná menáž průjmy jen zvyšovala až do krvácení ze střeva. Přišel-li někdo nemocný a stěžoval si, že má bolest na prsou a horečku, tu dal jsem mu teploměr a měl-li skutečně, poslal jsem ho do divizijního sanitního ústavu, ale ten byl daleko a nemocný musel jíti pěšky třeba několik hodin. Nemocného na obvazišti vyšetřiti nebylo možno, poněvadž venku ve sněhu někoho svlékati a zvláště nemocného se nedalo. Byly to strašlivé dny. Ačkoliv za války potom sloužil jsem na obvazišti IR 87 přes tři roky, neviděl jsem nikdy podobné strašlivé útrapy jako u pěšího pluku číslo 28.

Za takových okolností zahájili Rusové na Bílou sobotu 3.dubna 1915 útok proti postavení 28. pluku. Nejednalo se o izolovaný výpad, nýbrž o součást větší operace. Oba prapory se ocitly ve velmi obtížné situaci, neboť byly prakticky obklíčeny. Po marném boji, který trval 24 hodin, se většina vojáků pěšího pluku číslo 28 vzdala. Mezi vojáky byli nepochybně i ti, kteří se vzdali bez odporu. Spíše než o ideové pohnutky zde však sehrálo roli naprosté fyzické vyčerpání vojáků. Ovšem rozhodně nelze hovořit o hromadném „přechodu 28. pluku k Rusům“ navíc za zvuků plukovní kapely, jak to později tvrdila česká poválečná nacionální historiografie. Tento smyšlený přechod pěšího pluku číslo 28 k Rusům způsobil obrovský hon na nejen Osumadvacátníky, ale i české vojáky jako takové. Již 11. dubna 1915 Rakousko-uherské vrchní velitelství svým rozkazem pěší pluk číslo 28 rozpustilo a odňalo mu plukovní prapor, který byl odeslán do vídeňského Arsenálu. Zbylí vojáci byli rozděleni k maďarským a německým plukům, kde byli nuceni vykonávat podřadné práce beze zbraně, jako například hloubení latrin. V jiných případech byli tito bývalí Osumadvacátníci používáni v předsunuté první linii na ty nejnebezpečnější práce, typu prostříhávání drátěných zátarasů, kdy šlo skutečně o život. V Szegedu dosud existoval náhradní prapor pěšího pluku číslo 28, kde se formovaly pochodové prapory k doplnění bojových jedotek, avšak vzhledem k neexistenci mateřské jednotky byli tyto prapory po příchodu na frontu rozdělovány mezi ostatní pluky, dle momentální potřeby. Avšak to se změnilo s odchodem XI/28 pochodového praporu, který na italskou frontu odjel dne 6. června 1915. Po příjezdu do na sočskou frontu, velitel praporu hauptmann Helly požádal velitele 93. pěší divize generála von Booga, aby mohl jeho prapor bojovat jako celek. Generál Boog byl této myšlence nakloněn a po krátkém telefonátu s velitelem formující se 5. armády generálem Boroevićem toto povolil. Hauptmann Helly tímto svým činem, kdy vyžadoval změnu v rozhodnutí ministerstva války, prokázal značnou důvěru v české vojáky, kteří byli nařčeni ze zrady a zbabělosti. Jistě byl k tomuto činu potřeba i kus osobní statečnosti, neboť v případě dalšího selhání Osumadvacátníků, by ho polní soud jistě neminul. Z našeho pohledu dal generál Boroević čechům možnost, aby dokázali přímo v boji, že to, co se stalo v Karpatech byl jen propagandou účelově zneužitý incident.
A tady se příběh Osumadvacátníků a mladíka z českého venkova Josefa Šulce protínají. Josef Šulc, devatenáctiletý mladík z Bezdědic, vesničky poblíž Bělé pod Bezdězem, který dosud pomáhal svému otci na jejich hospodářství, narukoval v září 1915 k pěšímu pluku číslo 28. do maďarského Szegedu. Vzhledem k jeho věku, to pro něj musela být první zkušenost se službou v armádě a po krátkém výcviku odjel v říjnu 1915 na frontu s 15. marschkompagnií pěšího pluku číslo 28. V poli byl začleněn k 2. kompagnii praporu XI/28, který byl stále ještě provázen pochybnou pověstí nespolehlivých a zrádných čechů. Zde, na svazích hory Monte San Michele si měli češi vydobýt ztracenou důvěru, očistit své jméno a dokázat všem, že činy jim přisuzované jsou pouze smyšlenkou a lží. S tímto vědomím dorazil do zákopů i Josef Šulc a s ním stovky dalších mladých čechů, kteří byli vytrženi z poklidného běhu svého dosavadního života. Tito vojáci si plně uvědomovali, jakou odpovědnost nesou, věděli, že pokud by selhali, cejch zrádců a zbabělců by Osumadvacátníkům i českým vojům již zůstal navždy. Avšak Josef Šulc i jeho spolubojovníci byli připraveni tuto odpovědnost nést a k plnění povinností vůči své vlasti přistoupili hrdinně, ikdyž mnozí z nich toto hrdinství zaplatili vlastním životem. Díky jim se dnes nemusíme za své předky stydět a naopak na ně můžeme být právem hrdí. Teď už se ale pojďmě podívat na svahy 275 metrů vysokého návrší Monte San Michele na začátku listopadu 1915, prostřednictvím knihy Josefa Fučíka - Osmadvacátníci:

„ ....za tohoto stavu se rozhodl Boroević tři prapory, které si držel u Vogerska, poslat VII. sboru. Vojáci pochodového praporu XI/28 tak znovu stoupali na Monte San Michele, s cílem udržet kopec ve vlastních rukou. Po krátké přestávce v boji začaly 18. listopadu na jeho hřbet dopadat stovky granátů a min, za jejich clonou se objevily husté rojnice italské pěchoty. Poučeni z minulých bojů, neútočili nyní Italové čelně, ale pokoušeli se proniknout do rakousko-uherské obrany z obou boků, od severu a jihu. Dvakrát se toho dne podařilo početným italským útočným sledům proniknout vysoko na severní svah kopce, vždy však nastoupil XI. pochodový prapor pražského pluku k protizteči a srazil je zpět. Byl to opět draze zaplacený úspěch, neboť v tomto nelítostném střetnutí, za boje s nekrytými boky, ztratil prapor v italských palbách téměř dvě třetiny svého stavu. Vrchol Monte San Michele se však podařilo udržet. Oslabený prapor zůstal na kopci až do konce bojů. Dne 29. listopadu se Italové sebrali k poslednímu všeobecnému útoku na Monte San Michele. Znovu jejich pěší vlny ještě před svítáním postupovaly k vrcholu a opět se zvedli již značně prořídlí, ale dosud neotřesení Osmadvacátníci, aby je s konečnou platností zahnali s nepořízenou do údolí Soče. Teprve v nastávající noci byla troska praporu vystřídána a soustředila se v týlu fronty. "

Tento mimořádný bojový výkon vedl k tomu, že císař František Josef I. revidoval své rozhodnutí o rozpuštění pluku a prapor XI/28 byl odvelen do albánského Skutari, kde se vojáci dověděli o rozkazu velitele armády a byl jim navrácen prapor. Josef Šulc a s ním i další spolubojovníci dokazali, ve chvílích nejkritičtějších, že český voják není zbabělcem, živlem, jenž při první příležitosti prchá od praporu. Obrana Monte San Michele byl velkým činem, vypovídajícím o obrovské obětavosti a hrdinství českých vojáků na poli Velké války. Buhužel toto hrdinství bylo i v případě Josefa Šulce vykoupeno příliš vysokou cenou. Jeho rodiče, kteří byli od listopadu 1915 bez jakýchkoliv zpráv o synovi se v zoufalství obrátili na pobočku Červeného kříže v Praze, odkud jim v dubnu 1916 přišla odpověď, dávající alespoň malou naději. V odpovědi je uvedeno, že jejich syn dosud není veden v seznamu válečných zajatců a v případě, jakmile bude evidován, budou o tom vyrozuměni. Bohužel další korespondenční lístek došlý na adresu otce Josefa Šulce, Jana, již hovoří zcela jasně a neúprosně: vojín Josef Šulc, příslušník Infanterieregimentu Nr. 28, 2. kompagnie, padl na svazích výšiny Monte San Michele mezi 26. a 29. listopadem 1915. Očima přelétávám tento poslední lístek, který uzavírá celý příběh a jen těžko si představuji, co prožívali rodiče Josefa Šulce, když si jej poprvé četli. Přemýšlím co napsat na závěr tohoto příběhu, vyčteného po téměř sto letech, ze tří korespondenčních lístků a jediné co mě napadá je: " Hoši děkujeme".


obrázek
Zřejmě poslední pohlednice odeslaná Josefem Šulcem rodičům, před odjezdem na frontu. Datována je 7.10.1915 a odeslána byla z maďarského Szegedu, kde měl Infanterieregiment Nr. 28 svůj náhradní prapor. Zde se cvičily pochodové formace pluku, před odchodem do pole.
obrázek
Detail stejné pohlednice, kde Josef Šulc označil svoji osobu křížkem.
obrázek
Odpověď odboční kanceláře Červeného kříže ze dne 15. dubna 1916, kam vznesli rodiče Josefa Šulce dotaz zda není veden jako válečný zajatec.
obrázek
Lístek od správní komise u náhradního praporu Infanterieregimentu Nr. 28, který se mezitím přestěhoval ze Szegedu do Brucku nad Murou. S příchodem tohoto lístku skončili veškeré naděje rodičů Josefa Šulce, oznamuje se jim, že jejich syn padl.
obrázek
Výkaz ztrát číslo 367 ze dne 28.1.1916 - tyto seznamy byly vydávány Rakousko-uherským ministerstvem Války.
obrázek
Na památku hrdinného boje pochodového praporu XI/28 na svazích Monte San Michele, v jehož řadách padl i Infanterist Josef Šulc, byla vydána pohlednice.


_____________________________________________________________________________

Použitá literatura:
V článku jsou citovány úryvky z knihy Josefa Fučíka, OSMADVACÁTNÍCI - SPOR O ČESKÉHO VOJÁKA I. SVĚTOVÉ VÁLKY, Mladá fronta 2006